Bezejmenná aneb jméno není podstatné

2. ledna 2014 v 21:22 | Kasumi-san |  Jednorázové
Okay, při včerejším úklidu jsem našla starou slohovku z minulého roku. Říkala jsem si, že je docela hodna toho být tady, tak ji sem opisuju :D Enjoy ^.^

Ten večer byl už od začátku zvláštní. Seděla jsem na židli a dívala se na tikající hodiny. Měla jsem takový pocit, že tu něco nehraje. Jezdila jsem pohledem po místnosti a pátrala po tom "něčem". Náhle mi to došlo.
Ani nevím, jestli jsem byla tak nepozorná, nebo hloupá, ale dřív jsem si toho nevšimla. Pozorovala jsem bílo-bílé dveře. Pohled mi sklouzl na hodiny. Ukazovaly přesně 20:00. Přelétla jsem pohledem zpátky na dveře.
Neotvíraly se.
Nikdo z nich nevycházel. Kvapně jsem vstala a otevřela je. Dveře se rozlétly a já vstoupila do tmy, která mě ihned spolkla. Snažila jsem se najít vypínač, bohužel se mi to nepovedlo. Tak jsem si musela vystačit s očima. Pomalu jsem se dobelhala k posteli. Rozsvítila jsem lampičku a rázem se po pokoji rozlilo světlo a já pohlédla na postel. Po celé těle mě ovládla hrůza.

Moje sestra ležela na posteli. Mrtvá. V obličeji měla zděšený výraz, ruce natažené před sebe, byla naprosto nehybná. Do očí se mi vlily slzy. Náhle jsem postřehla, že se jí hruď hýbe. Dotkla jsem se jí. Netušila jsem, kdo ji znehybněl, ale strašně jsem se bála. Otočila jsem se a zjistila, že je otevřené okno. Z dokořán otevřeného okna na mě foukal chladný větřík. Musím něco podniknout, přemýšlela jsem. Nakonec jsem z okna vylezla a zmizela v temnotě noci. Tahle chata se mi zdála divný již od začátku. Rozběhla jsem se lesem, netušíc, kde se ve mně vzalo tolik odvahy.

Po dlouhém běhu jsem se udýchaně zastavila na rozlehlé mýtince. Opřela jsem se o kolena a chytala dech. Náhle jsem mezi stromy zaslechla šustění. Otočila jsem se a spatřila přibližující se světlo. Vyděšeně jsem couvala zpět. Ale do něčeho jsem narazila. Nemohla jsem uvěřit zjištění, že z kmenů okolních stromů se stala zeď, kterou nelze projít. Otočila jsem se a vzpětí vykřikla. Ze světla se vyklubalo čiré zlo. Postava v kápi jela na vlkovi. Držela malinkou lucerničku ve zvednuté ruce. S vlkem se zastavila pár centimetrů ode mne. Postava sesedla z vlka a došla ke mě. Viděla jsem detialně většinu jejího obličeje - bílou pleť a ledové rty, které se začaly hýbat. Nic ale neřekly. Pouze se hýbaly. Poté se stáhly do spokojeného úsměvu. Postava odhodila lucernu. Zvedla ruce k nebi. Vzlétla 2 metry nad zem a sundala si kapuci kápě. Zděsila jsem se. Postava sice měla kůži, rty, nos, tváře - prostě obličej, ale neměla oči. Uvnitř mně se zmítala učiněná hrůza. Prázdné oční důlky se rozsvítily a sálaly z nich plameny spojené s černou magií... Vzmužila jsem se a vyskočila co nejvýše to šlo. Nedosáhla jsem ani na její chodidla. Ona ke mě sklonila hlavu. Mávla rukou a rozpoutal se vítr. Kapuce kápě jí sklouzla úplně dolů a do větru začaly vlát dlouhé černé havraní vlasy. Vzpomněla jsem si a hned na to jsem vykřikla.
Byly to její krásné vlasy. Ty, které jsem tak obdivovala. Ty, které konkurovaly a vítězily mými, bezbarvě bledými vlasy. Ty vlasy, které jsem jí každý večer jako malá pročesávala.
Došlo mi, že je to má sestra, díky které je tu takový děsivý chaos. Sestra ke mě natáhla ruku a vyslala paprsek magie. Náhle ji však oslnila zář měsíce. Sestra otevřela pusu a z ní začaly vycházet skřeky. Zbělala a ve větru se rozpadla se na prach. Vítr po chvíli ustal a rozlehlo se ticho. Měsíc na mýtinu vesele svítil a já se vrhla k prachu. Vzala jsem ho do rukou a propukla v tichý pláč.
"To je konec..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama