O pracáku a zničeném dětství

6. prosince 2013 v 14:45 | Kasumi-san |  Deník
Dneska je konečně pátek, konec školy. Pro mě byla ještě třetí hodina, zazvonila a já se chytila za hlavu a uvědomila jsem se, že jsem nechala ve třídě za*píp*anou třídnici. Tak jsem se tedy přihlásila a učitelka mi odvětila, ať pro ni tedy zaběhnu. Celá pryč z toho, že si můžu zase jednou zaštrádovat po škole v hodině jsem vyrazila k nám. Popadla jsem třídnici a zase jsem se vracela. Ale těsně před dveřmi do učebny zeměpisu jsem se zastavila a vzpoměla jsem si na našeho odpadlíka (kluk co k nám propadl), že nemá sešit ze zemáku a to tam má ten úkol, ke kterému jsme slíbili, že ho uděláme. Tak jsem se tedy přesvědčovala, že tam se tam teda vrátím a ještě mu ho vezmu. Nastal pro mě maraton s třídnicí v ruce. Naštěstí třída nebyla moc daleko, takže já jsem do ní podruhé vpadla, doběhla k lavici odpadlíka, vytrhla pracák z jeho lavice a zase frčela zpět. Když jsem došla, otevřela jsem spokojeně dveře a hekavě jsem mířila ke katedře. Po cestě jsem mu předala pracák. Jak ten odpadlík byl nadšený! To mi udělalo radost :3 . A měla jsem pocit, že se mi to vrátí (snad :D ). Nuž, tedy zazvonilo na přestávku a já nadšeně pádila na čtrvtou hodinu, která byla předposlední hodinou celého týdenního utrpení. Příroďák, já ten předmět beru jako docela fajný, jednak pro to, že učitelka nedává úkoly, což je bod pro nás a jednak, že ty hodiny jsou takové volné, takže se spíš můžu věnovat svým *censored* myšlenkám.
Jako vždy, popřemýšlela jsem si o všem a pak přišla na řadu druhá část - zapisování látky. Ne moc dlouhé, ale kostrbaté, při němž učitelku fiktivně drtím za nesmyslnost slov.
Dnešní látkou byli broučínci (broukologie :D ) a my zapisovali o... *snaží se z hlavy vytáhnout alespoň jeden název* ... no, to je jedno.
Takže jsme zapsali a najednou se náš odpadlík zvedl ruku a zamířil k plošticím.
Ano, ano, flekatí broučci, se kterými jsme si ve škole mnohokrát vyhráli- chodili jsme na blízké hřiště a tam bylo v koutě plotu nespočet ploštic. Spojovaly si zadečky a my jsme si mysleli, že dělají mašinku a měli jsme z toho strašnou srandu. Já si to myslela i do svých 12 let- přesněji do dneška.
Dotaz totiž zněl: "A když se ty ploštice spojují, tak ony...?"
A učitelka odpověděla: "Se rozmnožují."

Celé dětství plné ploštic bylo pryč. Můj obličej zblednul, zírala jsem, poté jsem se pousmála a pak zase zírala. Prostě jsem tak přeblikla. A pak jsem se začala strašně smát a na celé kolo nadšeně žvatlat, jak to celé bylo a jak jsem si to myslela. Prostě jsem se z toho úplně zcvokla.

A když jsem mířila dom, venku bylo větrno. ULTRA větrno. A navíc tak podivně sněžilo (to i teď xD ). Každopádně ten vítr byl fakt luxusní, že jsem měla pocit, že někde blízko je Naruto, který se nechal vyhecovat, kolik Rasen Shurikenů dokáže udělat najednou. No, kadeřník větříček mi udělal pěkné háro, které se radši ani dávat nebudu xDD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama