Krvavá romance

5. prosince 2013 v 20:30 | Kasumi-san |  Jednorázové
Po celé třídě se rozléhal hlas paní profesorky a ťukání křídy o tabuli. Spořádaně jsem seděla a bedlivě četla zápisky. Poté jsem sklopila hlavu, zapsala si větu a zase vzhlédla. Znova jsem očima přelétla slova a zas jsem je pečlivě sepsala do sešitu. Náhle mě od práce vytrhlo jakési šeptání mého jméno. Otočila jsem se po zvuku.
"Kuroi! Kuroi!" šeptal Taren. Lehce jsem zdvyhla obočí na znamení, že poslouchám.
"Smrdííš!" protáhl posměšně Taren, vyplázl na mě jazyk a zase se otočil k sousedovi s tichým smíchem. Povzdechla jsem si s myšlenkou, že ti kluci budou vždycky dětinští a pokračovala jsem v poznamenávání. Paní profesorka přestala psát na tabuli a položila otázku. Moje ruka hnedka vystřelila do vzduchu a orsty se začaly třepotat, aby mě paní profesorka omylem nepřehlédla. Ta se rozhlížela po třídě a mě se pokoušela alespoň jednou přehlédnout. Ale moje ruka byla jediná nahoře, ne jako její ideály o lesu zvednutých rukou v mém vzoru.
Nakonec vzdychla, podívala se na mě a kývla. Moje ruka sletěla dolů, ale já se prudce zvedla a rázovala jsem si to směr tabule. Způsobně jsem vzala křídu a úhledným písmem jsem napsala na tabuli písmem správnou odpověď- samosebou, že správnou. Paní profesorka se na ni ani nepodívala, mávla rukou a pokývala hlavou.
"Ano, ano, slečno Misataki, máte to správně." řekla lhostejně. Spokojeně jsem se otočila na třídu. Hleděla na mě neprůbojným pohledem.
"Šprtkáá!" rozlehl se třídou čísi hlas. Paní profesorka ihned zpozorněla. Slovo šprt nebo šprtka doslova nenáviděla.
"Kdo to řekl?!" vyštěkla. Hned přeletěla pohledem na mě a poté zas na znuděnou třídu. "To, že je slečna Misataki chytrá, neznamená, že je šprtka! Jednou vám bude šéfovat. To se vsaďte."
"Stejně je to šprtka!" ozval se vzdorný hlas znova třídou. Někteří se zasmáli. Ale onen výtržník neušel bedlivému zraku paní profesorky.
"Pane Shiusi! Nemyslete si, že je to legrace!" vystřelila po Tarenovi naostřeným hlasem. "Dejte mi sem svůj zápisník!"
Natáhla rozhodně ruku. Taren vstal a se svým sešitem v ruce doprovázený úšklebkem na svém obličeji samolibě předal "důkaz doličný". Paní profesorka ho otevřela a začala jezdit očima po textu- pokud tam tedy nějaký byl. Moje přesvědčení bylo správné. Nebylo tam ani "ň". Zhluboka se nadechla.
"Takže zápisky o Sheaksperovi jsou obrázky polonahé slečny Terumi?" řekla ironickým hlasem a ukázala hned perverzácké obrázky na celou třídu. Taren se zatvářil překvapeně. Očividně na tuhle malou maličkost zapoměl. I Yuki zrudla a začala vrhat po Tarenovi přímo vraždící pohled.
"Dneska si ke mě přijdete na poškolu." řekla paní profesorka samolibě, vrátila mu sešit a chystala se mě poslat směrem k mé lavici. Zaslechla jsem křik. Nejdříve se mi zdálo, že to jsou prostě nějaké děti, co nemají učitele na hodině, ale po chvíli mi došlo, že ten křik zní zoufale. Ale nic jsem neřekla, možná že za to mohla má představivost. Vyrazila jsem tedy k lavici. Ale jakýsi zvuk, který prorazil ticho, mě donutil zastavit se. Nejenom mě. Všichni zmrzli. Ten zvuk... bylo to střílení. Rozhléhalo se po celé budově.
"Bože... nějaké děti si zase hrají, kdy nemají." vzdychla paní profesorka. Sice se snažila znít klidně, ale byla v ní znít nejistota a strach. Vyrazila ke dveřím. Jak k nim došla, natáhla ruku po klice, stiskla ji a vyšla na chodbu. Dala si v ruce v bok, aby vypadala přísně. Čekali jsme, až spustí křik, který má provinilce zastavit, ale ona jenom strnula na místě a zírala. Tiše zase vešla do třídy a chytila se za hlavu.
"Bože..." šeptla tiše. Podívala se na nás. Její oči byly plné slz.

"Děti..." vydala ze sebe. "Buďte teď prosím co nejtišejší, jak to jde. Nebo vás to bude stát život."
Po celé třídě se rozlehlo tiché lapání po dechu a všichni vytřeštili oči. Paní profesorka tiše vyrazila ke své kabelce na katedře. Vytáhla z ní mobil a začala zběsile vyťukávat číslo. Všichni jsme byli tiší, jako myšy. Posadila jsem se se snahou a nejtišší chování. Ruce jsem dala na stůl, ale hned jsem je stiskla v pěst. Nahrnuly se mi slzy do očí.
Co se kruci děje?!
Paní profesorka si přiložila telefon k uchu. Zvonil a po chvíli to někdo vzal.
"Policie Japonsko, u telefonu Kagami Shuu." ozval se z telefonu formální hlas. Panáí profesorka se zhluboka nadechla.
"Dobrý den, tady Shinju Akinare. Chci nahlásit teroristické přepadení-"
"Pozor!"
Náhle sebou paní profesorka několikrát prudce trhla a telefon u jejího ucha se rozletěl na kousky. Z její hlavy se začala valit krev. Otočila jsem hlavu, co se stalo. Ve dveřích stál maskovaný muž, v ruce držel pistoli, ze které se právě kouřilo. Paní profesorka padla k zemi.
"Nikdo nikam volat nebude." promluvil útočník hlubokým hlasem. Namířil svou zbraň na nás. Přesněji přímo na mě. Viděla jsem dovnitř hlavice.
"Vypadáš jako šprt. Chytřejší umřou nejdříve." vyřkl chlap. Vyděšeně jsem zírala na hlavici a v hlavě jsem si spočítala dvě a dvě. Můj reflex hned zavelel. Terorista stiskl spoušť, ale já stihla rychle vystřelit a vrhnout se na podlahu. Takže chlap akorát trefil moji židli. Hned jsem se rozběhla ke druhým dveřím. Skoro jsem je vyrazila z pantů, jak jsem je chtěla prudce otevřít. Vyrazila jsem na chodbu a rychle jsem běžela... ani jsem nevěděla kam. Vlastně jsem se chtěla co nejdříve dostat od nebezpečí. Máchala jsem rukama okolo sebe a snažila se popadnout dech, ale stále jsem běžela. V běhu jsem byla docela dobrá. Tedy, normálně ne, ale když mi šlo o život, byla jsem rychlá. Za mnou se ozval další křik a zvuk letících kulek. Bylo mi jasné, co to znamená. Nahrnuly se mi slzy do očí a vítr, který jsem prorážela, je dostal ven. Popotáhla jsem. Náhle jsem narazila na zatáčku. Nestihla jsem včas zatočit, ačkoliv jsem začala. Narazila jsem do zdi, hned jsem se odrazila rukama a zase jsem tryskala. Náhle jsem uslyšela výstřely a okolo mě prosvištěly kulky. Zatnula jsem zuby a za stálého běhu jsem se ohlédla. Asi tak sedm metrů za mnou šel další terorista. V ruce držel větší pistole, což znamenalo větší nebezpečí. Přidala jsem do běhu, ale moc sil mi už nezbývalo. Okolo mě proletěly další střely a adrenalyn i pud sebezáchovy mě donutil zrychlit. Zaslechla jsem další výstřely a hledala očima kulku, až proletí okolo. Doufala jsem, že i tentorkát nebude mít útočník štěstí. Ale opak byl pravdou. Ucítila jsem ostrou bolest přímo v levé noze v oblasti kotníku. Zaklopýtla jsem, máchla jsem reflexivně rukama a zase jsem se narovnala. Začala jsem ztrácet krev, navíc to neuvěřitelně bolelo, ale to všechno jsem se snažila ignorovat. Další kulka. A zase se trefila. Tentokrát to odnesly moje záda. To už bolelo více. A postřelená noha vypověděla službu. Zase jsem klopýtla, ale vzhledem k tomu, že moje záda byla také raněna, jsem to nemohla už vyrovnat. Sletěla jsem na zem. Zúžila jsem oči bolestí a zatnula jsem zuby. Až tak to bolelo. Po podlaze se rozlila má krev. Chlap mě otočil, abych na něj viděla. Oči jsem měla plné slz, takže jsem stejně viděla rozmazanou siluetu, ale i tak.
"Nemá cenu utíkat." ucedil a díval se na mě, jako na odpad.
"Pr-proč to děláte?" zachrchlala jsem. Můj očividně přihlouplý dotaz ignoroval. Jeho zbraň se zase ocitla v mém zorném poli. Namířil přímo na hlavu. Bylo mi jasné, že už je konec. Moje uniforma byla od krve. Potrhaná- prostě ve strašném stavu. Chlap stiskl spoušť. Ozval se výstřel. Ale nebyl jeho. Pistole akorát vystřelila do mého břicha. Vydala jsem ze sebe jedno vyheknutí. Terorista se překvapeně podíval po výstřelu. Netušila jsem, kdo tam stál. Nenašla jsem sílu, to zjistit. Chlap se rozběhl zpátky chodbou a zmizel mi z dohledu. V zorném poli se mi na zlomek sekundy mihl pracovník v modrém. Usoudila jsem, že to byl policista. Krvácela jsem na třech místech. I kdyby mě terorista nezabil, stejně tu vykrvácím a zemřu. Zavřela jsem oči a čekala, až uvidím světlo v tunelu.

Ne. Nezemřu, když mi zrovna někdo dal ještě šanci k životu. I když minimální.
Prudcee jsem otevřela oči. Přinutila jsem ruce, aby mi pomohly vstát. Postavila jsem se na jednu nohu a opřela jsem se o zeď. Pořád jsem ztrácela krev, ale trhavým krokem jsem mířila tam, kde jsem se domnívala, že je vchod. Ruce byly už unavené, ale já překvapivě našla sílu jít bez podpěry. Postřelenou nohu jsem táhla za sebou. Dělala jsem za sebou krvavou stopu. Byla jsem pěkně shrbená, šla jsem trhavým krokem a ruce jsem měla svěšené. Muselo to vypadat dost psychoticky, ale pro mě to byl jediný způsob mobility.

Přede mnou se zjevily rozevřené dveře. Slyšela jsem z nich houkačky a křik. Moje oči nedokázaly pořádně zaostřit, takže jsem viděla jenom zář. Šla jsem dále.

Už je konec...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Takový malý nápad, jak se může normální hodina proměnit v pěknou krvavou lázeň xD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama